PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před chvíli jsem v rukou hýčkal knihu "Bůh odporných věcí" od Marka Škubala a zatoužil se přitom vrátit k srpnové desce domácích dekadentů ze Silver Rocket. Stejně jako "Bůh odporných věcí" jejich aktuální deska „Vlasy Dievčat“ předkládá v první řadě poetickou ohavnost. Marek Škubal to dělá přes zvrhlé perokresby a PLEŠATÁ ZPĚVAČKA skrze hudbu. A vás chci předem varovat, tady v tomto článku se nic hezkého nedočtete.
Pro toho, kdo PLEŠATOU ZPĚVAČKU nezná, jen připomínám, že žánrově jde o despotickou kopulaci toho nejhoršího, co lze na poli kytarové hudby najít. Od black metalu, přes všemožné bažiny až k hodně rezavému noise rocku. Některé jejich skladby stojí na kolovrátkovém riffu, který se vám snaží nesmlouvavě vypálit díru do hlavy. Jindy vás pokropí kulometná salva z bicích, když si Ondra Trtík trénuje kobercové nálety do svých war metalových útoků na jiných frontách. Pak tu jsou zpěvy. Strašný. Proboha, co tomu člověku před nahrávání podali za látky, že dokázal do mikrofonu narvat přehlídnu tak šíleného neurotického blouznění? Ale tam to nekončí. Jakmile si zvyknete na formu a začnete se soustředit na obsah, docvakne vám, že je to snad ještě horší, než by se vám kdy mohlo zdát v nejpodivnějších nočních můrách.
Aby celá tato dekadentní apokalypsa fungovala, bylo nutné najít potřebnou hudební formu a studio Jámor u Ondry Ježka bylo dle mého tou nejlepší volbou. Jeho hacienda je vlastně továrna, co zpracovává hrubozrnný odpad a vzrostlou plíseň ze septiku. Chcete hnusnej zvuk? Jděte tam.
Ježek dodal kytarám potřebnou prohnilost a smrad, bicím působivou tupost a vokálu zkreslení, které dokáže způsobit, že se při těch blastických litaniích často oklepete hnusem. Je to něco jako když na vás z půdy spadne veliký, tučný a chlupatý pavouk. S pavouky problém nemám, ale vždycky se z nich oklepu. PLEŠATÁ ZPĚVAČKA představuje celý vagón takové havěti, co vám chce spadnout na nechráněnou část obličeje. Co ale naplat, oni ten hnus umějí nosit. Dokonce i obal desky je přehlídkou ošklivosti, při které si říkáte: „WTF? Z kterýho podělanýho světa sem tohle vlastně spadlo?“.
Pro jednu skupinu lidí tohle bude děs a hrůza, pro druhé božská mana. A pak tu zce jistě existuje skupina masochistů, kteří to budou opravdu milovat. Pokud máte pocit, že venku řádí zkáza, ráno je lezavá mlha a vy svůj život přežíváte v intervalu hluboký podprůměr a totální dno, tak toto je lék. Lék, který vám ukáže, že na dně jde najít dveře, které vedou ještě mnohem hlouběji.
Vítěz soutěže o nejhnusnější desku roku.
Hororotoro
- bass, synths, piano
Orel
- guitars
Nelo Blaster
- vocals
Ondra Trtik
- drums
1. Pohreb lesov
2. Kozodoj
3. Studnice HIV
4. Čarodej z krajiny gestapo
5. Choroba čiernych kostí
6. Human Pangasius
7. Malé kurvao
8. Spevy psom
9. Bod Nemo
Vlasy dievčat (2020)
Stezka buzerantu (2018)
Saturnus (2011)
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.